Ghana, pro dětský úsměv
 
Září

Důležitým dnem v životě 14 dětí ze sirotčince se stal čtvrtek 23. září 2010. Ten den totiž děti poprvé v životě zasedly do školních lavic, přestože některé z nich mají už 12 let. Ráno mi zazvonil telefon, do kterého se ozval hlas dvanáctileté Grace: „Pavlo, děkuju! My dnes jdeme do školy a máme nové aktovky!“ Ten dík nepatřil jen mně. Patřil vám všem, kteří jste děti na květnových benefičních koncertech podpořili! Gracino nadšení bylo tak velké, že jsem měla pocit, jakoby stála přímo vedle mě… Jen jsem ji v tu chvíli nemohla pohladit a obejmout… Jen poslat šťastný úsměv přes slzy dojetí…
Mrzí mě, že jsem kvůli malárii nestihla s dětmi nakoupit školní aktovky, boty a uniformy. Perfektně se toho ovšem ujal Vláďa, kterému za to patří můj velký vděk. Akorát mu teď závidím pohled na rozzářené děti, které po sirotčinci pochodovaly s novými aktovkami na zádech a všem se chlubily, že půjdou do školy… :-)
Sečteno, podtrženo, za část peněz (cca 14 000 Kč) z květnových koncertů pro dětský úsměv jsme tedy zaplatili školní poplatky a nakoupili uniformy, boty, ponožky, učebnice, aktovky a psací potřeby
Druhou část jsme použili na stavbu nové budovy sirotčince.

Na začátku září totiž začali dělníci s kopáním základů a výrobou 11 000 betonových bloků a v závislosti na penězích stavba stále postupuje. Projekt pomáhá Akwaabě financovat americká organizace Mamahope, s níž začaly po návratu z Bawjiase spolupracovat dvě dobrovolnice :-)

O sirotčinci se přes Koncerty pro dětský úsměv dověděly a následně se do Ghany vypravily také dvě Češky, přesně řečeno Moravanky, novinářky a skvělé holky Gábinka a Anička. Ať vás dětičky pořádně pozlobí ;-)


Říjen

Moravanky se vrátily v pořádku a spokojené zpět do rodné domoviny. V sirotčinci tak nyní zůstali pouze dva dobrovolníci, Vláďa a Američanka Min.

Vláďa dostal malárii. Naštěstí se cítí vcelku dobře a nemusí ležet v nemocnici.
Obruni, laskavě sebou hni, ať už jsi zdravý!!!
















 
Problém s nepoctivou dobrovolnickou organizací

Od doby, kdy jsem napsala poslední příspěvek na tento ghanský blog, uplynuly už téměř tři měsíce, během kterých se přihodilo opravdu hodně nečekaných a stěží popsatelných událostí. Tak tedy pěkně po pořádku. Začneme tam, kde jsme skončili :-).
V některém z předchozích příspěvků jsem podotkla, že máme problémy s organizací, která dodává do sirotčince dobrovolníky. Tato organizace byla povinná část peněz, které obdržela od dobrovolníků za ubytování a jídlo, předat pastorovi Elishovi. Jenže pastorovi dávala nepoměrně menší částku. Ten měl stěží na zaplacení jídla a ubytování pro dobrovolníky a do sirotčince se už žádné peníze nedostaly. Vláďa proto založil webovou stránku www.ghanaorphanage.org, která zájemcům nabízí dobrovolnický pobyt v sirotčinci v Bawjiase za poloviční cenu v porovnání se současnou organizací a za cenu třetinovou v porovnání s jinými organizacemi. Toto je samozřejmě výhodné jak pro dobrovolníka, který zaplatí za svůj pobyt přes www.ghanaorphanage.org nepoměrně méně peněz, tak pro sirotčinec, který má díky tomu k dispozici daleko větší rozpočet. Peníze dobrovolníků se díky této webové stránce totiž nedostávají do rukou osob, které je zneužívají ve svůj prospěch, ale přímo k rukám pastora, který může nejen bez potíží zaplatit dobrovolníkům jídlo a ubytování, ale také zbývá na mzdy pro zaměstnance sirotčince a na jídlo a základní potřeby pro děti.
Spolupráci s těmito ghanskými zástupci mezinárodní dobrovolnické organizace jsme nakonec v létě po několika nepříjemných rozhovorech ukončili. Nyní bojujeme s nedostatkem dobrovolníků, a proto potřebujeme více uvést ve známost naši www.ghanaorphanage.org a to jak v ČR, tak po celé Evropě. Musím přiznat, že vypočítavost, s jakou ghanští zástupci dobrovolnické organizace jednají, mě zpočátku šokovala. Nejprve jsem si naivně myslela, že mají skutečný zájem o blaho dětí. Mají ale zájem jen o blaho svých peněženek. Bohužel nejsou jediní. Setkali jsme se s více bohatými Afričany, kteří takto přemýšleli, nebo pomoc slibovali jen proto, aby si snáze zbudovali image zachránců opuštěných dětí. Občas jsme s Vláďou po takovýchto únavných a zbytečných setkáních ztráceli naději, že něco zmůžeme. Bez know how a pomoci místních je pro Evropana hodně obtížné cokoliv budovat…

Spolupráce s Mezinárodním katolickým sekretariátem v Ghaně

Naše obavy ale rozptýlila Vláďova návštěva českého velvyslanectví v Akře. Vláďa ještě před odjezdem do Ghany napsal na velvyslanectví prosbu o zprostředkování kontaktu na nějakou věrohodnou organizaci v Ghaně, která by nám pomohla s know how, organizací sirotčince, kontrolou financování.
Ačkoliv je v Africe obecně velmi problematické získat kontakt na věrohodnou organizaci ochotnou ujmout se supervize, za pomoci českého velvyslanectví v Ghaně se podařilo navázat spolupráci s Národním katolickým sekretariátem (National Catholic Secretary), jehož pracovníci osobně navštívili sirotčinec a stanovili dvě nejdůležitější priority, stavbu nových prostor sirotčince a návštěvu specialistů na výživu a HIV.
Podrobněji líčí celý průběh jednání velmi vtipně na svém blogu Vláďa.
S Vláďou a panem Sackeym z Národního katolického sekretariátu jsem absolvovala cestu do nedalekého Budumburam, kde se nachází centrum pro válečné uprchlíky z Libérie. United Nations zde provozují nemocnici, Day care centrum, školu. Česká republika věnovala tomuto projektu, který spravuje sekretariát, peníze na nový generátor. V centru v Budumburam žilo během občanské války v Libérii kolem 80 000 uprchlíků, nyní jich zde žije asi 18 000 a většina by ráda zůstala.

Stavba nového domova pro děti

Na stavbu, která odpovídá standardům sociální správy, od níž dostal Vláďa přesné instrukce, máme architektem vypracovaný projekt s odhadem nákladů, které činí cca 1 milion Kč. Nový domov bude čítat tři dívčí a tři chlapecké ložnice, pokoj pro kojence, místnost pro nemocné, toalety a sprchy, kuchyň s jídelnou, malý sklad, společenskou místnost a místo pro učení.
Dalším naším cílem je vybudování ubytování pro personál sirotčince a dobrovolníky a také vlastní prosperující farmy, která by děti uživila a případně přinesla do rozpočtu sirotčince alespoň malý zisk.

Víkend v Nkawkaw

O víkendu tuším na přelomu července a srpna jsem se vypravila do přibližně 4 hodiny vzdáleného města Nkawkaw, kde sídlí misijní sestry Služebnice Ducha Svatého, které tam pracují v nemocnici. S jednou z nich, sestrou Janou Pavlou ze Slovenska, jsem byla krátce v kontaktu už před odjezdem do Ghany a doufala jsem v osobní setkání. To se nakonec podařilo a sestra Jana Pavla, usměvavá osůbka s velkým srdcem, mi byla velikánskou oporou, když zanedlouho přišly těžké chvíle…
Velice si cením setkání s otcem Paulem a Andym, katolickými knězi, kteří v Nkawkaw působí. Otec Paul se sestrou Janou Pavlou nám hodně pomohli utřídit si v hlavě priority a zaměřit se na to podstatné, co je nutné za peníze, které jsme od dárců získali, v sirotčinci vybudovat. Víkend strávený v Nkawkaw byl jeden z mála, kdy jsem si dokonale odpočinula. Spala jsem v měkké posteli, která netlačí, v koupelně tekla voda (dokonce teplá) a záchod splachoval. Přesto jsem ale zpět za dětmi do Bawjiase už moc těšila a hlavně měla velikou radost, že jsem konečně našla někoho z místních, kdo by nám mohl předat osobní zkušenosti z života v Africe a snad i poradit. Loučili jsme se se slibem, že sestra Jana Pavla a otec Paul se do Bawjiase na nás přijedou podívat. Svůj slib splnili někdy v půlce srpna, ale to jsme ještě nikdo netušili, co se stane mezitím.

Malárie

Druhý srpnový týden, přesně měsíc po mém příletu do Ghany, jsem dostala vysoké horečky, dostavily se neskutečné bolesti svalů a kloubů, celková vyčerpanost, malátnost, zimnice. K tomu mě navíc bolelo v krku a hlasivky odcestovaly někam na výlet. Pro jistotu mě ale dobrovolníci dokopali na kliniku v sousedním městě, kde mi udělali test na malárii. K překvapení všech byl test negativní, ale proč mám vysoké horečky, bylo záhadou. Nasadili mi antibiotika a poslali domů. Pět dnů jsem poctivě ležela (jak by ne, když nešlo vstát z postele), ale pak už byla situace neúnosná, a tak Vláďa zavelel okamžitý odjezd do pořádné nemocnice v hlavním městě Akře. Normálně se na příjmu pěkně čeká ve frontě, než na vás přijde řada. Vláďa mě ale dovlekl v čekárně rovnou na židli před ošetřujícího doktora, kde jsem po pár minutách omdlela. Zřejmě jsem se přihlížejícím Ghaňanům postarala o solidní divadlo. Před očima černočerná tma, obrovská bolest, nicméně vše dobře dopadlo. Vzkřísili mě asi adrenalinem nebo efedrinem. Pak už si pamatuju jen ustaraný pohled pana doktora, který dával stručné rozkazy několika sestrám. Po kompletních krevních testech bylo jasné, že jsem dostala nejzávažnější formu malárie, tropickou, nebo-li mozkovou malárii, kterou způsobuje parazit Plasmodium falciparum. No, to by nebyla Pavlínka, aby neschytala to nejlepší z pestré nabídky afrických nemocí ;-) Pět dní jsem strávila v posteli v pokoji s klimatizací, kterou tak nesnáším a kterou jsem neustále vypínala, aby mě ještě víc nebolelo v krku. Teplé vody, sprchy a televize jsem si moc neužila, protože jsem kvůli vysokým horečkám vůbec nevnímala, co se kolem děje. Jen splachovací toaletu jsem vskutku ocenila. O malarických záchvatech se raději rozepisovat nebudu. Zážitky mám téměř autentické se spisovatelem Ryszardem Kapuscinskym, který svoje setkání s mozkovou malárií popisuje v knize EBEN od strany 51. Mimochodem, tu knihu právě dočítám a zájemcům o Afriku vřele doporučuju!
Za pět dní do mého těla doktoři a sestřičky v nemocnici dostali neskutečné množství injekcí, infuzí a tabletek, nicméně malárii obdivuhodně rychle vyléčili.
Našly by se ale i humorné příhody z mého nemocničního pobytu. Třeba když mě ve dvě hodiny ráno probudilo světlo, rozrazily se dveře a jeden ze zdravotních bratrů s úsměvem zahlaholil: „Good morning, Pavla!“ Nechápavě jsem mžourala na mobil. Jaké ráno? Proč mě budí? Vzápětí jsem se dověděla, že se za mě přišel modlit. Sice mě tím potěšil, nicméně musel počkat do rána.

Z nemocnice zpět do sirotčince

Zesláblou, ale s negativními testy na malárii mě po pěti dnech propustili zpět do sirotčince.
Na druhý den po návratu z nemocnice přijela do Bawjiase sestra Jana Pavla s otcem Paulem. Vážili k nám cestu, přestože počasí bylo deštivé a projet blátivé oblasti náročné. Protože jsou místní a vědí, co kolik stojí a do čeho se vyplatí investovat, poradili nám, ať neinvestujeme peníze do drahých soukromých škol, ale ať děti raději přihlásíme do státní školy, která je mnohem levnější. Její kvalita je v porovnání s drahou soukromou školou sice nižší, nicméně pro děti, které nikdy do pořádné školy nechodily, stále naprosto dostačující.
Nutno podotknout, že některé soukromé školy, do nichž jsme se vypravili, pro nás jako pro obrunis (bělochy) nachystaly speciální ceník s navýšenými taxami. Neostýchali se na dětem ze sirotčince vydělávat, když viděli, že jejich sponzory jsou běloši.
Na radu otce Paula jsem se tedy rozhodla, že peníze ze dvou benefičních koncertů pro dětský úsměv neutratím všechny za zaplacení ročního školného v soukromé škole, které by činilo pro 12 dětí skoro 60 000 Kč, ale pošlu děti do školy státní. Ty sice v Ghaně dosahují menší kvality, ale státní Presbyterian School v Bawjiase byla v naší situaci dobrou volbou. Nakonec jsem zaplatila cca 15 000 Kč za roční školní výdaje pro 14 dětí a zbytek peněz jsme použili na stavbu nové budovy sirotčince. Jak řekl otec Paul: „K čemu by dětem bylo studium ve výborné soukromé škole, když by jim na konci prosince vzali střechu nad hlavou a děti neměly kam jít…“ Velkou výhodou je skutečnost, že Presby School se nachází doslova pár kroků od našeho sirotčince. Děti tudíž mohou v klidu zajít do sirotčince na oběd a pak se zase vrátit do školy. V soukromých školách naopak děti jedí přímo tam za 1 GHC denně (cca 15 Kč), což je na tamní poměry vysoká částka, díky níž celková částka za školné dramaticky naroste.
Místo osobního setkání s ředitelem Presby School a dohodnutí podrobností mě ale jednoho nedělního dopoledne čekala další cesta do Akry, jak jinak než do nemocnice. Opět vysoké horečky, zimnice, bolesti celého těla, hučení v uších (ne, Niagárské vodopády to skutečně nebyly :-)). Krevní testy odhalily, že se malárie vrátila ve slabší podobě znovu a k ní se přidala silná anémie právě v důsledku prodělané malárie. Už jsem se bála, že budu muset posunout datum odletu domů na září, ale všecko nakonec dobře dopadlo a já jsem se z nemocnice stihla vrátit do sirotčince vyléčená z malárie dva dny předtím, než mi odlétalo letadlo do Vídně.


Konečně mezi dětmi

Moje první kroky mířily z nemocnice do sirotčince. Nikdy nezapomenu, jak mi děti běžely naproti a pak se hašteřily o moje infuzemi rozpíchané ruce. V pozdním odpoledni jsme ještě stihli udělat pár posledních fotografií…
Pevně věřím, že je brzo znovu uvidím. Neměla jsem ani dost síly na to, abych je v den odjezdu všechny objala, políbila a rozloučila se… Ráda bych si poslechla vyprávění Grace a Raheal o tom, jak se jim líbí v nové škole, ráda bych zase uspávala malinkou Leah, kreslila si s Agogem. Zase bych chtěla vidět Alibabu, Dereka, smíška Kelvina, pozorovat Zinabu, jak honí slepice, a dostat pusu od malého třeštidla Kwashieho… Snad.

 


 





 
Po delší době se naskytla možnost využít na místní poměry rychlého internetu v nedalekém městě, a tak si říkám, že je snad čas napsat něco víc o životě v sirotčinci a problémech, s nimiž se každodenně potýkáme.

Poměrně často "vedu diskuze" s pastorem Elishou, který je hlavou sirotčince. Souhlasil se zaplacením školného pro 15 dětí, které bych ráda poslala do školy za výtěžek z benefičních koncertů v Napajedlích a ve Zlíně, přestože finanční situace sirotčince je teď hodně tíživá. Ukázalo se, že pastor má dům, v němž nyní s dětmi žije, pouze v pronájmu. Pravý vlastník požaduje do konce prosince 2010 dům zpět a my zatím nemáme místo, kam by se děti mohly přestěhovat. Zhruba rok je rozestavěná nová budova sirotčince, ale stavba momentálně stagnuje kvůli nedostatku peněz. Potřebujeme urgentně sehnat minimálně 20 000 USD na dostavbu přízemí a v blízké budoucnosti dalších cca 20 000 USD na přístavbu prvního patra.


V současné době čítá sirotčinec 27 dětí, které spí ve dvou malých místnostech, v jedné kluci, v jedné holky, na postelích po třech. V předsíňce mají dřevěné police s oblečením, v němž je složité se vyznat, potřebovali bychom daleko víc místa. Děti nemají nic, co by se dalo nazvat záchodem, pouze díru v zemi nedaleko místa, kde spí. Menší děti proto čůrají, kudy chodí, a je těžké a možná i zbytečné jim teď vysvětlovat, že musí chodit na jedno místo. Všude po sirotčinci pobíhají slepice a kuřátka, děcka pobíhají mezi kuřinci a malá Zinabu mi pokaždé ukazuje prstíkem se slovy „look, look“ nové a nové „dárečky“ od slepic. Podle slov pastora potřebujeme povolení od vlastníka pozemku ke všem úpravám, proto i postavení výběhu pro slepice by prý byl problém.

Ještě před pár dny maminka malinké Ernestiny Hannah, která dělá v sirotčinci kuchařku, vařila na ohni. Pastor Elisha pořídil se souhlasem dobrovolnic z Anglie z jejich peněz plynový vařič, který Hannah velice usnadní vaření a ušetří peníze za dřevo na topení. Prádlo pereme přesně tak, jako za dávných časů naše babičky a prababičky, jen nemáme valchu, tak to jde trošku obtížněji. Před týdnem jsem uspořádala velkolepé praní cca 25 dětských osušek. Této činůstky se zúčastnili kromě mě ještě dobrovolníci Monique, Francesco a Vláďa, o zábavu bylo postaráno skoro celé dopoledne. Odpoledne bylo naštěstí slunečné, ručníky nám nezmokly a děti při večerní koupeli vypadaly, že voňavé ručníky oceňují. V sirotčinci by se dalo zlepšit hodně věcí, ale s velkou námahou a s pouze velice krátkodobým efektem. Celé zázemí je tam velice neutěšené a provizorní.

Z 27 dětí máme 15, které jsou starší než šest let, tudíž je chci poslat do školy. Zatím děti chodí do školy v sirotčinci, ale škole se výuka podobá jen hodně vzdáleně. Pan ředitel Jacob, starší pán, občas uprostřed výuky usne, učitelé neumí pořádně anglicky, učí se pod provizorním přístřeškem, kde mezi dětmi pobíhají slepice. Pokud chceme 15 dětí starších šest let poslat do pořádné školy, musíme jim zajistit vhodné zázemí na přípravu do školy, protože nyní nemají v sirotčinci naprosto žádnou možnost připravovat se do školy pravidelně. 

Sice je to teď víc  starostí na jednu kupu, ale myslím, že načasování je dobré. To, že máme fi13 nových dětí, které by měly jít v září do pořádné školy, jde ruku v ruce se stavbou nové budovy, aby měly děti kvalitní zázemí pro studium. Do doby, než budou bydlet v novém domě, plánujeme zřídit v domku dobrovolníků místnost, kde budou děcka psát s dobrovolníky úlohy a budou mít dostatek klidu pro přípravu do školy.


Co se týká výběru škol, je to tady nutno říci trošku oříšek, vážení. Přímo v Bawjiase jsme s pár dobrovolníky prošli tři školy. Jedna z nich nás naprosto nadchla svým zázemím, poslušnými dětmi, které rozuměly naší angličtině, kvalitou výuky. Nicméně „obruni price“, cena školného pro bělochy, kterou nám zřejmě vypočítali, už moc potěšující není. Ne všechny děti, které jsou ve školním věku, ale stojí zato poslat do dražší kvalitní školy. Některé z dětí nejsou studijní typy, proto jsme se je rozhodli s pastorem poslat do levnější a méně kvalitní školy. Už jsem se odnaučila předčasně se v Africe z čehokoliv radovat. Situace se školami ale myslím teď vypadá dobře. S pastorem se chystám zkusit s dražší školou vyjednat nějakou slevu pro sirotky. Roční školné za jedno dítě v méně kvalitní škole vychází na 100 GHC (cca 1500 Kč) a v kvalitní škole 22O GHC (cca 3200 Kč). Je to podstatně víc, než jsem tušila v době, kdy jsem pořádala benefiční koncerty (tehdy jsem počítala s částkou cca 600 Kč za rok), ale na roční školné od září 2010 pro všechny děti peníze stále máme. Následující rok bychom s Vláďou moc rádi přes webovky www.ghanaorphanage.org rozjeli „adopci na dálku“. Jednoduše zájemce-sponzor by si vybral dítě, kterému by platil roční školné. To je ale teď daleká budoucnost. Nevíme, co bude pozítří J

Po třech týdnech afrického pobytu se ani mně nevyhnuly nevysvětlitelné horečky a průjem neznámého původu. Sedmihodinovou cestu tro trem, kterou jsem absolvovala tento víkend zrovna v „nejlepším“ stádiu, jsem ale přežila ve zdraví, nuže vzhůru do dalšího boje.

Na dny následující plánujeme důkladně vydrhnout dvě místnosti v sirotčinci, kde spí děti. Raději nebudu detailně popisovat, co člověk vidí a cítí, když tam vstoupí, ale libá vůně to, moji milí, zrovna není. Kluci dobrovolníci snad opraví stoly, které jsou polorozpadlé. Taky asi koupíme dětem pyžámka, aby nespaly ve špinavém oblečení z předchozího dne. Sice je ráno i večer od hlavy k patě myjeme, ale čisté oblečení dostávají jen ráno.

Dnes je to přesně tři týdny od mého příjezdu a za tu dobu se samozřejmě stala spousta dalších věcí, které jsem ještě nezmínila, a hlavou mi proletělo milion myšlenek, které jsem ještě neutřídila. Pokračovat v psaní budu ale až zase někdy příště. Teď už rychle tro trem domů do Bawjiase. Kdo ví, jaký bude dnešní večer. Část včerejšího jsme prožili při svíčkách, protože celý den nešla elektřina. (Nyní píšu blog z hodinu vzdálené Kasui ze zázrakem nalezené internetové kavárny, která má vlastní generátor. Nejde tu totiž proud J). Večery jsou v Africe čarovné. Někdy zní z nedalekého kostela zpěv, jindy africká muzika odněkud ze sousedství. Pokaždé jsou ale na nebi hvězdy. A já mezi nimi pokaždé hledám Jižní kříž.







 






 

 
Elminu jsme nakonec s Monique viděly, nicméně málem se nám nepovedlo vystoupit z tro tra při příjezdu do vesničky. Deset Afričanů se snažilo dostat dovnitř tro tra a dvě bílé ženy zase chtěly ven. Jedna velká vřava, ale nakonec se nám povedlo prodrat ven a nadechnout se čerstvého vzduchu prosáklého rybinou a solí. Průvodce nás provedl všemi zákoutími pevnosti, dověděli jsme se, že kostel, který tady postavili Portugalci, je nejstarším katolickým kostelem v celé Ghaně. Pak nás průvodce na chvíli zavřel do dvou malých kobek, kde byli vězněni otroci. Aspoň na pár minut jsme si zkusili, jak se asi museli cítit Afričané, kteří čekali na odplutí svojí lodi i tři měsíce a mnozí z nich čekání v příšerných podmínkách nepřežili.

Pondělní ráno jsme začali jako vždy důkladným mytím dětiček. Tentokrát jsem se nechtěně umyla s nimi. Holt, přírodní kýblíková sprcha :)
Další výlet naším oblíbeným tro trem. Tentokrát s Vláďou do nedaleké Kasui sehnat ghanské SIM karty a mobilní telefony, ve kterých by fungovaly. Protože vyřizování šlo pomalu, zaplatili jsme telefony a šli zařídit další věci. Za hodinu jsme se pro mobily vrátili a dostali jsme dokonce i ranní noviny Daily Graphic, které jsme si tam při odchodu zapomněli. Z jedné internetové kavárny v Kasui jsem odesílala svůj první článek do Slováckého deníku. Málem jsem propadla panice, že se odeslání nepodaří, protože jsem všechno měla uložené na flashce, která s tamním počítačem moc nekamarádila. Ovšem v Africe jde zařídit hodně věcí, jen to chce trochu času. Tak jsem chvilku počkala, obsluha internetové kavárny mi pomohla najít v počítači všecko potřebné a odeslat emailem. A ještě zbyl čas na sledování klipu Waka Waka nazpívaného Shakirou pro světový šampionát ve fotbale. Ghana se umístila mezi osmičkou nejlepších, prohrála nakonec s Uruguaí, ale Ghaňané porážku myslím neberou nijak tragicky a Waka Waka tady zná snad každý.

Odpoledne jsme s dětmi strávili tříděním věcí, které přivezly z Británie dobrovolnice Andrea a Siobhan. Děcka byly naprosto nadšené balonky, různými hračičkami a oblečením, které Andrea hned začala podepisovat jmény dětí, abychom věděli, co čí je. Všichni se nakupili kolem jednoho stolu a hromady věcí, Kwashie, takové místní „crazy child“ a věčně usměvavé třeštidlo s obrovskýma očima pobíhal mezi námi, holky si zkoušely nové šaty, děcka si hrály s balonky, občas se ozvala rána, když některý z nich praskl, kluci pískali na píšťalky…

Na úterní odpoledne jsme děckám nachystali výtvarné aktivity. V sirotčinci mají skříňku plnou papírů, pastelek, barev, skládaček a různých vzdělávacích aktivit, ale nikdo s dobrovolníků je s dětmi asi moc často nedělá. Dobrovolnice Andrea z Velké Británie přivezla papírové šablony hradu a postaviček, dost práce pro každého, kdo se chtěl do kreslení zapojit. Největším překvapením pro mě byl malý Agogo, který normálně skoro nekomunikuje, jen pláče, když se mu něco nelíbí. Má epilepsii. Myslím, že víc tvůrčích aktivit by mu moc pomohlo, je při nich otevřenější a víc komunikuje.

Vlad, jak všichni v sirotčinci Vláďu oslovují, zorganizoval pro děti ve středu výlet k moři, na oblíbenou pláž zvanou Kokrobite. Poprvé viděly děti Atlantik s Vláďou před půl rokem o Vánocích. Do té doby nikdy neviděly takové množství nikde nekončící vody, jen vodu v kbelíku na vaření nebo koupání… Ovšem jejich nadšení nebylo o nic menší ani při druhé návštěvě pláže. Na devět hodin ráno bylo objednané tro tro. Překvapivě dorazilo už v sedm, jaký div J Ještě větší div byl, kolik se nás do tro tra naskládalo. Nestihla jsem nás spočítat do posledního človíčka, dalo se stěží hnout, ale odhaduju konečný stav na 17 dospělých a něco přes 20 dětí. Na výlet jsme se složili my dobrovolníci a děcka si celý den moc užily. Agogo opět překvapil, celý den se usmíval. Je to moc příjemný pocit vidět děti spokojené a usměvavé… Pak si člověk uvědomí, že všecky nervy a těžkosti za ten jejich úsměv stojí… Nejmladší děti ze sirotčince Ernestina a Zinabu si výlet k moři vychutnávaly plnými doušky a mezi skotačením ve vlnách usínaly na dece. Starší sestra Barbary Rahael se mě držela ve vodě jako klíště, utíkali jsme společně před vlnami, ty menší přeskakovali, starší děti stavěly hrady z písku, zkrátka jsme si užili spoustu srandy. Na řidiče tro tra, které jsme si na celý den najali, jsme čekali jen 90 minut, což je na africké úplně v pohodě :) Na zpáteční  cestě většina dětí usnula a myslím, že se dokonce ani nikdo nepočural, což je úspěch.

Už se docela spolehlivě orientuju ve jménech všech dětí. Zjišťovala jsem teď podle údajů o zdravotním pojištění jejich celá jména a data narození, abych věděla, které z nich už by bylo záhodno poslat do školy. Napočítala jsem 15 dětí, které mají víc než šest roků a tudíž by pro ně bylo moc dobré co nejdřív začít chodit do školy. Nejsnáze zapamatovatelné jsou pro mě tvářičky sester Barbary a Rahael, jejichž rodiče zahynuli nedaleko hlavního města Accra při nehodě autobusu, který se zřítil do řeky. Právě Rahael je jedno z dětí, které už by mohlo do školy, je moc bystrá a její angličtina je také docela dobrá. Po víkendu s Vláďou plánujeme objet školy v okolí a vybrat tu nejvhodnější pro každé z dětí. Také bychom rádi navázali spolupráci s někým z místních, kdo by dělal nad sirotčincem dozor, byl schopný poradit, co je a co není do budoucna efektivní, hospodařil s financemi...
Delší dobu trvají problémy s místní organizací, která dodává do sirotčince dobrovolníky. Bohužel tak jako všude jinde ve světě i v Africe někteří lidé profitují z neštěstí druhých. Peníze od dobrovolníků se ztrácí kdoví kde. Hledáme proto jiné možnosti, jak dostat do sirotčince dobrovolníky a nepodporovat místní organizace, které hospodaří nepoctivě.

Kdyby se nám podařilo udělat větší propagaci webové stránce www.ghanaorphanage.org, bylo by po problému. Webovku založil sirotčinci založil Vláďa Víšek a je to nejlepší cesta, jak zajistit, že peníze, které dobrovolník zaplatí za ubytování a stravu, se opravdu dostanou do sirotčince a neskončí v neznámých nákladech některé z organizací distribuujících dobrovolníky.

Za 10 dní mého pobytu mám přes 500 fotek, nicméně zdejší internet je tak zoufale pomalý, že fotky asi zůstanou v mém počítači, aspoň prozatím. Příští týden se budu snažit je uložit odněkud, kde to půjde rychleji.



 

 

 
Ačkoliv tuze nerada, rozhodla jsem se v následujících sedmi týdnech prožitých v Ghaně odhodit svoje literární ambice. V Africe je sice na spoustu věcí času dost, ale já mám pocit, že na vyhrávání si s každým slovem a myšlenkou čas mít nebudu. Proto prosím o shovívavost při čtení následujících řádek, které se možná budou čas od času jevit poněkud nesouvisle a neuspořádaně. Bude to tím, že je kolem mě tolik nového, že nevím, kde začít a co popisovat jako první…

Začnu 7.7. I přes moje obavy, že se něco nemilého přihodí a nestihnu z Vídně letadlo, všechno dobře dopadlo a ve tři odpoledne tamního času (o hodinu víc než u nás) jsem přistála v egyptské Káhiře. Zpětně mám pocit, že jediný šok (spíš tísnivý pocit) přišel při přistání v Egyptě. Všude kolem samý písek, horko, na letišti ženy v burkách… Konečně jsem v Africe. Noční skoro šestihodinový let z Káhiry do Akry byl trochu únavný, ale letadlo bylo poloprázdné, takže se dalo zdřímnout. Na letišti mě vyzvedl pastor Elisha  ze sirotčince, párkrát nás během cesty zkontrolovaly ozbrojené hlídky a asi po dvou hodinách jízdy cestou necestou jsme šťastně dorazili na místo. Ovšem auto, kterým jsme jeli, ihned po příjezdu vypovědělo další službu. Uf. Zase se na mě jednou usmálo štěstíčko.

A první noc v Africe? Na verandě pod africkým nebem (a moskytiérou). Dům pro dobrovolníky  byl totiž plný a budit je uprostřed noci bylo nezdvořilé. Usínám za zpěvu nesoucího se z nedalekého kostela (každou středu a pátek večer se místní v kostele modlí) a do následujícího rána mě probouzí křik ze sousedního domku.

8.7.
Kolem půl sedmé se vydáváme s Vláďou do sirotčince přivítat se s dětmi a pomoct s ranní hygienou. Děti jsou naprosto úúúúúúúúžasné! Prostě mi chybí slova, abych co nejvýstižněji vyjádřila, jak moc mě okouzlily. Jsou tak jiné než evropské děti. Pokaždé, když přijdou dobrovolníci, děti jsou rády, stojí o naši pozornost, pohlazení, něhu. Po pár minutách si mě našla malinká Zinabu, vzala si mou dlaň do svojí malinké baculaté ručičky a hladila si jí svoje tvářičky. Když jsem se rozhlédla kolem a uvědomila si, co znamená to její gesto, vhrkly mi do očí slzy. Po snídani mají děti v sirotčinci výuku, takže dobrovolníci většinou vyřizují organizační věci kolem sirotčince nebo odpočívají. Kolem třetí hodiny dětem končí výuka, tak jsme je vzali tentokrát na hřiště. Mezitím stihlo trochu sprchnout, což ale dětem nijak nekazilo radost ze hry. K dnešními dni je jich v sirotčinci 29 a hodně z nich je teď nemocných. Dobrovolníků je 19, část je s dětmi a část chodí farmařit. Je to ale prý raritní stav. Normálně jich bývá kolem deseti. Před večeří opět mytí dětiček a kolem osmé hupky dupky do postelí. Děti spí ve dvou místnostech, v jedné kluci, v druhé holky, na postelích po třech. Při mytí dětí mě hodně překvapila asi desetiletá Amanda, jednak svojí dobrou angličtinou, jednak zodpovědností, citlivostí. Pomáhala s mytím menších dětí a nakonec chtěla utírat moje mokré ruce a nohy. Takový něžný výraz v malé tvářičce jsem snad ještě neviděla…

9.7.
Ráno v sirotčinci zjišťuju, kdo má jakou nemoc. Nejmenší miminko, roční holčička Leah má  malárii, stejně tak Barbara, která by měla od září nastoupit do školy. Je v sirotčinci se svojí sestrou Rahael a ty dvě jsou zkrátka nepopsatelně zajímavé. Fascinuje mě, jak moc jsou si blízké a se vším si automaticky pomáhají, o všechno se dělí. Dopoledne jsem pak poprvé prala v lavoru (poprvé v Africe, doma to zvládám občas taky) a Rahael s Barbarou mi ochotně pomáhaly věšet prádlo a navigovaly, co jak dělat. Před polednem jsme se s Vláďou vydali do nedalekého města jménem Kasua, kde jsme si chtěli zařídit ghanské SIM karty pro levnější volání. Měli jsme ale smůlu, nebylo podělí. Každopádně jsem absolvovala první jízdu rozšířeným dopravním prostředkem zvaným tro tro. Je to cca šestnáctimístná oprýskaná rozhrkaná dodávka a svézt se v ní s místními po silnicích místy protkanými výmoly je super zážitek.


Lidé, kteří nás v Bawjiase i jinde, kde nejsou na bělochy zvyklí, potkávají, na nás povolávají, „obruni, how are you?“ (Bělochu, jak se máš?)  Většinou se usmívají, někteří se dokonce chtějí fotit a děti plácnout si s námi.

Fotky dětí ze sirotčince doufám dám na web příští týden. Chtěla jsem první dny prožít bez foťáku.

10. 7.
Většina dobrovolníků se vydala v pátek ráno na výlet na Cape Coast, já spolu s dalšími dvěma dobrovolnicemi se rozhodujeme odjet v sobotu ráno. S přestupem se tro trem dostáváme na Cape Coast, kde navštívíme Kakum National Park a dvě hodiny se procházíme po provazových můstcích uprostřed džungle. Nádherná příroda, zvuky z pralesa… J


11.7.
V neděli ráno se vypravujeme na Cape Coast Castle, pevnost, sloužící jako překladiště otroků. 2, 3 měsíce tam žili natěsnaní v malých podzemních kobkách, aby pak odpluli do západní Indie, Jamajky a dalších zemí, kde byly cukrové plantáže. Je šílené horko, odhaduju tak 37 stupňů.

Za chviličku se s kamarádkou Monique vypravíme tro trem do pevnosti Elmina asi 45 minut jízdy z Cape Coast. Pevnost je z roku 1482 nejstarší na pobřeží Ghany…

Už se moc těším zpět do sirotčince na děti. Příští týden plánujeme jeden den vzít je k moři. Čtyři dobrovolnice z Anglie je budou učit angličtinu, zkrátka hodně plánů před námi. Uvidíme, jak se nám je povede plnit.