Problém s nepoctivou dobrovolnickou organizací
Od doby, kdy jsem napsala poslední příspěvek na tento ghanský blog, uplynuly už téměř tři měsíce, během kterých se přihodilo opravdu hodně nečekaných a stěží popsatelných událostí. Tak tedy pěkně po pořádku. Začneme tam, kde jsme skončili :-).
V některém z předchozích příspěvků jsem podotkla, že máme problémy s organizací, která dodává do sirotčince dobrovolníky. Tato organizace byla povinná část peněz, které obdržela od dobrovolníků za ubytování a jídlo, předat pastorovi Elishovi. Jenže pastorovi dávala nepoměrně menší částku. Ten měl stěží na zaplacení jídla a ubytování pro dobrovolníky a do sirotčince se už žádné peníze nedostaly. Vláďa proto založil webovou stránku www.ghanaorphanage.org, která zájemcům nabízí dobrovolnický pobyt v sirotčinci v Bawjiase za poloviční cenu v porovnání se současnou organizací a za cenu třetinovou v porovnání s jinými organizacemi. Toto je samozřejmě výhodné jak pro dobrovolníka, který zaplatí za svůj pobyt přes www.ghanaorphanage.org nepoměrně méně peněz, tak pro sirotčinec, který má díky tomu k dispozici daleko větší rozpočet. Peníze dobrovolníků se díky této webové stránce totiž nedostávají do rukou osob, které je zneužívají ve svůj prospěch, ale přímo k rukám pastora, který může nejen bez potíží zaplatit dobrovolníkům jídlo a ubytování, ale také zbývá na mzdy pro zaměstnance sirotčince a na jídlo a základní potřeby pro děti.
Spolupráci s těmito ghanskými zástupci mezinárodní dobrovolnické organizace jsme nakonec v létě po několika nepříjemných rozhovorech ukončili. Nyní bojujeme s nedostatkem dobrovolníků, a proto potřebujeme více uvést ve známost naši www.ghanaorphanage.org a to jak v ČR, tak po celé Evropě. Musím přiznat, že vypočítavost, s jakou ghanští zástupci dobrovolnické organizace jednají, mě zpočátku šokovala. Nejprve jsem si naivně myslela, že mají skutečný zájem o blaho dětí. Mají ale zájem jen o blaho svých peněženek. Bohužel nejsou jediní. Setkali jsme se s více bohatými Afričany, kteří takto přemýšleli, nebo pomoc slibovali jen proto, aby si snáze zbudovali image zachránců opuštěných dětí. Občas jsme s Vláďou po takovýchto únavných a zbytečných setkáních ztráceli naději, že něco zmůžeme. Bez know how a pomoci místních je pro Evropana hodně obtížné cokoliv budovat…
Spolupráce s Mezinárodním katolickým sekretariátem v Ghaně
Naše obavy ale rozptýlila Vláďova návštěva českého velvyslanectví v Akře. Vláďa ještě před odjezdem do Ghany napsal na velvyslanectví prosbu o zprostředkování kontaktu na nějakou věrohodnou organizaci v Ghaně, která by nám pomohla s know how, organizací sirotčince, kontrolou financování.
Ačkoliv je v Africe obecně velmi problematické získat kontakt na věrohodnou organizaci ochotnou ujmout se supervize, za pomoci českého velvyslanectví v Ghaně se podařilo navázat spolupráci s Národním katolickým sekretariátem (National Catholic Secretary), jehož pracovníci osobně navštívili sirotčinec a stanovili dvě nejdůležitější priority, stavbu nových prostor sirotčince a návštěvu specialistů na výživu a HIV.
Podrobněji líčí celý průběh jednání velmi vtipně na svém blogu Vláďa.
S Vláďou a panem Sackeym z Národního katolického sekretariátu jsem absolvovala cestu do nedalekého Budumburam, kde se nachází centrum pro válečné uprchlíky z Libérie. United Nations zde provozují nemocnici, Day care centrum, školu. Česká republika věnovala tomuto projektu, který spravuje sekretariát, peníze na nový generátor. V centru v Budumburam žilo během občanské války v Libérii kolem 80 000 uprchlíků, nyní jich zde žije asi 18 000 a většina by ráda zůstala.
Stavba nového domova pro děti
Na stavbu, která odpovídá standardům sociální správy, od níž dostal Vláďa přesné instrukce, máme architektem vypracovaný projekt s odhadem nákladů, které činí cca 1 milion Kč. Nový domov bude čítat tři dívčí a tři chlapecké ložnice, pokoj pro kojence, místnost pro nemocné, toalety a sprchy, kuchyň s jídelnou, malý sklad, společenskou místnost a místo pro učení.
Dalším naším cílem je vybudování ubytování pro personál sirotčince a dobrovolníky a také vlastní prosperující farmy, která by děti uživila a případně přinesla do rozpočtu sirotčince alespoň malý zisk.
Víkend v Nkawkaw
O víkendu tuším na přelomu července a srpna jsem se vypravila do přibližně 4 hodiny vzdáleného města Nkawkaw, kde sídlí misijní sestry Služebnice Ducha Svatého, které tam pracují v nemocnici. S jednou z nich, sestrou Janou Pavlou ze Slovenska, jsem byla krátce v kontaktu už před odjezdem do Ghany a doufala jsem v osobní setkání. To se nakonec podařilo a sestra Jana Pavla, usměvavá osůbka s velkým srdcem, mi byla velikánskou oporou, když zanedlouho přišly těžké chvíle…
Velice si cením setkání s otcem Paulem a Andym, katolickými knězi, kteří v Nkawkaw působí. Otec Paul se sestrou Janou Pavlou nám hodně pomohli utřídit si v hlavě priority a zaměřit se na to podstatné, co je nutné za peníze, které jsme od dárců získali, v sirotčinci vybudovat. Víkend strávený v Nkawkaw byl jeden z mála, kdy jsem si dokonale odpočinula. Spala jsem v měkké posteli, která netlačí, v koupelně tekla voda (dokonce teplá) a záchod splachoval. Přesto jsem ale zpět za dětmi do Bawjiase už moc těšila a hlavně měla velikou radost, že jsem konečně našla někoho z místních, kdo by nám mohl předat osobní zkušenosti z života v Africe a snad i poradit. Loučili jsme se se slibem, že sestra Jana Pavla a otec Paul se do Bawjiase na nás přijedou podívat. Svůj slib splnili někdy v půlce srpna, ale to jsme ještě nikdo netušili, co se stane mezitím.
Malárie
Druhý srpnový týden, přesně měsíc po mém příletu do Ghany, jsem dostala vysoké horečky, dostavily se neskutečné bolesti svalů a kloubů, celková vyčerpanost, malátnost, zimnice. K tomu mě navíc bolelo v krku a hlasivky odcestovaly někam na výlet. Pro jistotu mě ale dobrovolníci dokopali na kliniku v sousedním městě, kde mi udělali test na malárii. K překvapení všech byl test negativní, ale proč mám vysoké horečky, bylo záhadou. Nasadili mi antibiotika a poslali domů. Pět dnů jsem poctivě ležela (jak by ne, když nešlo vstát z postele), ale pak už byla situace neúnosná, a tak Vláďa zavelel okamžitý odjezd do pořádné nemocnice v hlavním městě Akře. Normálně se na příjmu pěkně čeká ve frontě, než na vás přijde řada. Vláďa mě ale dovlekl v čekárně rovnou na židli před ošetřujícího doktora, kde jsem po pár minutách omdlela. Zřejmě jsem se přihlížejícím Ghaňanům postarala o solidní divadlo. Před očima černočerná tma, obrovská bolest, nicméně vše dobře dopadlo. Vzkřísili mě asi adrenalinem nebo efedrinem. Pak už si pamatuju jen ustaraný pohled pana doktora, který dával stručné rozkazy několika sestrám. Po kompletních krevních testech bylo jasné, že jsem dostala nejzávažnější formu malárie, tropickou, nebo-li mozkovou malárii, kterou způsobuje parazit Plasmodium falciparum. No, to by nebyla Pavlínka, aby neschytala to nejlepší z pestré nabídky afrických nemocí ;-) Pět dní jsem strávila v posteli v pokoji s klimatizací, kterou tak nesnáším a kterou jsem neustále vypínala, aby mě ještě víc nebolelo v krku. Teplé vody, sprchy a televize jsem si moc neužila, protože jsem kvůli vysokým horečkám vůbec nevnímala, co se kolem děje. Jen splachovací toaletu jsem vskutku ocenila. O malarických záchvatech se raději rozepisovat nebudu. Zážitky mám téměř autentické se spisovatelem Ryszardem Kapuscinskym, který svoje setkání s mozkovou malárií popisuje v knize EBEN od strany 51. Mimochodem, tu knihu právě dočítám a zájemcům o Afriku vřele doporučuju!
Za pět dní do mého těla doktoři a sestřičky v nemocnici dostali neskutečné množství injekcí, infuzí a tabletek, nicméně malárii obdivuhodně rychle vyléčili.
Našly by se ale i humorné příhody z mého nemocničního pobytu. Třeba když mě ve dvě hodiny ráno probudilo světlo, rozrazily se dveře a jeden ze zdravotních bratrů s úsměvem zahlaholil: „Good morning, Pavla!“ Nechápavě jsem mžourala na mobil. Jaké ráno? Proč mě budí? Vzápětí jsem se dověděla, že se za mě přišel modlit. Sice mě tím potěšil, nicméně musel počkat do rána.
Z nemocnice zpět do sirotčince
Zesláblou, ale s negativními testy na malárii mě po pěti dnech propustili zpět do sirotčince.
Na druhý den po návratu z nemocnice přijela do Bawjiase sestra Jana Pavla s otcem Paulem. Vážili k nám cestu, přestože počasí bylo deštivé a projet blátivé oblasti náročné. Protože jsou místní a vědí, co kolik stojí a do čeho se vyplatí investovat, poradili nám, ať neinvestujeme peníze do drahých soukromých škol, ale ať děti raději přihlásíme do státní školy, která je mnohem levnější. Její kvalita je v porovnání s drahou soukromou školou sice nižší, nicméně pro děti, které nikdy do pořádné školy nechodily, stále naprosto dostačující.
Nutno podotknout, že některé soukromé školy, do nichž jsme se vypravili, pro nás jako pro obrunis (bělochy) nachystaly speciální ceník s navýšenými taxami. Neostýchali se na dětem ze sirotčince vydělávat, když viděli, že jejich sponzory jsou běloši.
Na radu otce Paula jsem se tedy rozhodla, že peníze ze dvou benefičních koncertů pro dětský úsměv neutratím všechny za zaplacení ročního školného v soukromé škole, které by činilo pro 12 dětí skoro 60 000 Kč, ale pošlu děti do školy státní. Ty sice v Ghaně dosahují menší kvality, ale státní Presbyterian School v Bawjiase byla v naší situaci dobrou volbou. Nakonec jsem zaplatila cca 15 000 Kč za roční školní výdaje pro 14 dětí a zbytek peněz jsme použili na stavbu nové budovy sirotčince. Jak řekl otec Paul: „K čemu by dětem bylo studium ve výborné soukromé škole, když by jim na konci prosince vzali střechu nad hlavou a děti neměly kam jít…“ Velkou výhodou je skutečnost, že Presby School se nachází doslova pár kroků od našeho sirotčince. Děti tudíž mohou v klidu zajít do sirotčince na oběd a pak se zase vrátit do školy. V soukromých školách naopak děti jedí přímo tam za 1 GHC denně (cca 15 Kč), což je na tamní poměry vysoká částka, díky níž celková částka za školné dramaticky naroste.
Místo osobního setkání s ředitelem Presby School a dohodnutí podrobností mě ale jednoho nedělního dopoledne čekala další cesta do Akry, jak jinak než do nemocnice. Opět vysoké horečky, zimnice, bolesti celého těla, hučení v uších (ne, Niagárské vodopády to skutečně nebyly :-)). Krevní testy odhalily, že se malárie vrátila ve slabší podobě znovu a k ní se přidala silná anémie právě v důsledku prodělané malárie. Už jsem se bála, že budu muset posunout datum odletu domů na září, ale všecko nakonec dobře dopadlo a já jsem se z nemocnice stihla vrátit do sirotčince vyléčená z malárie dva dny předtím, než mi odlétalo letadlo do Vídně.
Konečně mezi dětmi
Moje první kroky mířily z nemocnice do sirotčince. Nikdy nezapomenu, jak mi děti běžely naproti a pak se hašteřily o moje infuzemi rozpíchané ruce. V pozdním odpoledni jsme ještě stihli udělat pár posledních fotografií…
Pevně věřím, že je brzo znovu uvidím. Neměla jsem ani dost síly na to, abych je v den odjezdu všechny objala, políbila a rozloučila se… Ráda bych si poslechla vyprávění Grace a Raheal o tom, jak se jim líbí v nové škole, ráda bych zase uspávala malinkou Leah, kreslila si s Agogem. Zase bych chtěla vidět Alibabu, Dereka, smíška Kelvina, pozorovat Zinabu, jak honí slepice, a dostat pusu od malého třeštidla Kwashieho… Snad.
Od doby, kdy jsem napsala poslední příspěvek na tento ghanský blog, uplynuly už téměř tři měsíce, během kterých se přihodilo opravdu hodně nečekaných a stěží popsatelných událostí. Tak tedy pěkně po pořádku. Začneme tam, kde jsme skončili :-).
V některém z předchozích příspěvků jsem podotkla, že máme problémy s organizací, která dodává do sirotčince dobrovolníky. Tato organizace byla povinná část peněz, které obdržela od dobrovolníků za ubytování a jídlo, předat pastorovi Elishovi. Jenže pastorovi dávala nepoměrně menší částku. Ten měl stěží na zaplacení jídla a ubytování pro dobrovolníky a do sirotčince se už žádné peníze nedostaly. Vláďa proto založil webovou stránku www.ghanaorphanage.org, která zájemcům nabízí dobrovolnický pobyt v sirotčinci v Bawjiase za poloviční cenu v porovnání se současnou organizací a za cenu třetinovou v porovnání s jinými organizacemi. Toto je samozřejmě výhodné jak pro dobrovolníka, který zaplatí za svůj pobyt přes www.ghanaorphanage.org nepoměrně méně peněz, tak pro sirotčinec, který má díky tomu k dispozici daleko větší rozpočet. Peníze dobrovolníků se díky této webové stránce totiž nedostávají do rukou osob, které je zneužívají ve svůj prospěch, ale přímo k rukám pastora, který může nejen bez potíží zaplatit dobrovolníkům jídlo a ubytování, ale také zbývá na mzdy pro zaměstnance sirotčince a na jídlo a základní potřeby pro děti.
Spolupráci s těmito ghanskými zástupci mezinárodní dobrovolnické organizace jsme nakonec v létě po několika nepříjemných rozhovorech ukončili. Nyní bojujeme s nedostatkem dobrovolníků, a proto potřebujeme více uvést ve známost naši www.ghanaorphanage.org a to jak v ČR, tak po celé Evropě. Musím přiznat, že vypočítavost, s jakou ghanští zástupci dobrovolnické organizace jednají, mě zpočátku šokovala. Nejprve jsem si naivně myslela, že mají skutečný zájem o blaho dětí. Mají ale zájem jen o blaho svých peněženek. Bohužel nejsou jediní. Setkali jsme se s více bohatými Afričany, kteří takto přemýšleli, nebo pomoc slibovali jen proto, aby si snáze zbudovali image zachránců opuštěných dětí. Občas jsme s Vláďou po takovýchto únavných a zbytečných setkáních ztráceli naději, že něco zmůžeme. Bez know how a pomoci místních je pro Evropana hodně obtížné cokoliv budovat…
Spolupráce s Mezinárodním katolickým sekretariátem v Ghaně
Naše obavy ale rozptýlila Vláďova návštěva českého velvyslanectví v Akře. Vláďa ještě před odjezdem do Ghany napsal na velvyslanectví prosbu o zprostředkování kontaktu na nějakou věrohodnou organizaci v Ghaně, která by nám pomohla s know how, organizací sirotčince, kontrolou financování.
Ačkoliv je v Africe obecně velmi problematické získat kontakt na věrohodnou organizaci ochotnou ujmout se supervize, za pomoci českého velvyslanectví v Ghaně se podařilo navázat spolupráci s Národním katolickým sekretariátem (National Catholic Secretary), jehož pracovníci osobně navštívili sirotčinec a stanovili dvě nejdůležitější priority, stavbu nových prostor sirotčince a návštěvu specialistů na výživu a HIV.
Podrobněji líčí celý průběh jednání velmi vtipně na svém blogu Vláďa.
S Vláďou a panem Sackeym z Národního katolického sekretariátu jsem absolvovala cestu do nedalekého Budumburam, kde se nachází centrum pro válečné uprchlíky z Libérie. United Nations zde provozují nemocnici, Day care centrum, školu. Česká republika věnovala tomuto projektu, který spravuje sekretariát, peníze na nový generátor. V centru v Budumburam žilo během občanské války v Libérii kolem 80 000 uprchlíků, nyní jich zde žije asi 18 000 a většina by ráda zůstala.
Stavba nového domova pro děti
Na stavbu, která odpovídá standardům sociální správy, od níž dostal Vláďa přesné instrukce, máme architektem vypracovaný projekt s odhadem nákladů, které činí cca 1 milion Kč. Nový domov bude čítat tři dívčí a tři chlapecké ložnice, pokoj pro kojence, místnost pro nemocné, toalety a sprchy, kuchyň s jídelnou, malý sklad, společenskou místnost a místo pro učení.
Dalším naším cílem je vybudování ubytování pro personál sirotčince a dobrovolníky a také vlastní prosperující farmy, která by děti uživila a případně přinesla do rozpočtu sirotčince alespoň malý zisk.
Víkend v Nkawkaw
O víkendu tuším na přelomu července a srpna jsem se vypravila do přibližně 4 hodiny vzdáleného města Nkawkaw, kde sídlí misijní sestry Služebnice Ducha Svatého, které tam pracují v nemocnici. S jednou z nich, sestrou Janou Pavlou ze Slovenska, jsem byla krátce v kontaktu už před odjezdem do Ghany a doufala jsem v osobní setkání. To se nakonec podařilo a sestra Jana Pavla, usměvavá osůbka s velkým srdcem, mi byla velikánskou oporou, když zanedlouho přišly těžké chvíle…
Velice si cením setkání s otcem Paulem a Andym, katolickými knězi, kteří v Nkawkaw působí. Otec Paul se sestrou Janou Pavlou nám hodně pomohli utřídit si v hlavě priority a zaměřit se na to podstatné, co je nutné za peníze, které jsme od dárců získali, v sirotčinci vybudovat. Víkend strávený v Nkawkaw byl jeden z mála, kdy jsem si dokonale odpočinula. Spala jsem v měkké posteli, která netlačí, v koupelně tekla voda (dokonce teplá) a záchod splachoval. Přesto jsem ale zpět za dětmi do Bawjiase už moc těšila a hlavně měla velikou radost, že jsem konečně našla někoho z místních, kdo by nám mohl předat osobní zkušenosti z života v Africe a snad i poradit. Loučili jsme se se slibem, že sestra Jana Pavla a otec Paul se do Bawjiase na nás přijedou podívat. Svůj slib splnili někdy v půlce srpna, ale to jsme ještě nikdo netušili, co se stane mezitím.
Malárie
Druhý srpnový týden, přesně měsíc po mém příletu do Ghany, jsem dostala vysoké horečky, dostavily se neskutečné bolesti svalů a kloubů, celková vyčerpanost, malátnost, zimnice. K tomu mě navíc bolelo v krku a hlasivky odcestovaly někam na výlet. Pro jistotu mě ale dobrovolníci dokopali na kliniku v sousedním městě, kde mi udělali test na malárii. K překvapení všech byl test negativní, ale proč mám vysoké horečky, bylo záhadou. Nasadili mi antibiotika a poslali domů. Pět dnů jsem poctivě ležela (jak by ne, když nešlo vstát z postele), ale pak už byla situace neúnosná, a tak Vláďa zavelel okamžitý odjezd do pořádné nemocnice v hlavním městě Akře. Normálně se na příjmu pěkně čeká ve frontě, než na vás přijde řada. Vláďa mě ale dovlekl v čekárně rovnou na židli před ošetřujícího doktora, kde jsem po pár minutách omdlela. Zřejmě jsem se přihlížejícím Ghaňanům postarala o solidní divadlo. Před očima černočerná tma, obrovská bolest, nicméně vše dobře dopadlo. Vzkřísili mě asi adrenalinem nebo efedrinem. Pak už si pamatuju jen ustaraný pohled pana doktora, který dával stručné rozkazy několika sestrám. Po kompletních krevních testech bylo jasné, že jsem dostala nejzávažnější formu malárie, tropickou, nebo-li mozkovou malárii, kterou způsobuje parazit Plasmodium falciparum. No, to by nebyla Pavlínka, aby neschytala to nejlepší z pestré nabídky afrických nemocí ;-) Pět dní jsem strávila v posteli v pokoji s klimatizací, kterou tak nesnáším a kterou jsem neustále vypínala, aby mě ještě víc nebolelo v krku. Teplé vody, sprchy a televize jsem si moc neužila, protože jsem kvůli vysokým horečkám vůbec nevnímala, co se kolem děje. Jen splachovací toaletu jsem vskutku ocenila. O malarických záchvatech se raději rozepisovat nebudu. Zážitky mám téměř autentické se spisovatelem Ryszardem Kapuscinskym, který svoje setkání s mozkovou malárií popisuje v knize EBEN od strany 51. Mimochodem, tu knihu právě dočítám a zájemcům o Afriku vřele doporučuju!
Za pět dní do mého těla doktoři a sestřičky v nemocnici dostali neskutečné množství injekcí, infuzí a tabletek, nicméně malárii obdivuhodně rychle vyléčili.
Našly by se ale i humorné příhody z mého nemocničního pobytu. Třeba když mě ve dvě hodiny ráno probudilo světlo, rozrazily se dveře a jeden ze zdravotních bratrů s úsměvem zahlaholil: „Good morning, Pavla!“ Nechápavě jsem mžourala na mobil. Jaké ráno? Proč mě budí? Vzápětí jsem se dověděla, že se za mě přišel modlit. Sice mě tím potěšil, nicméně musel počkat do rána.
Z nemocnice zpět do sirotčince
Zesláblou, ale s negativními testy na malárii mě po pěti dnech propustili zpět do sirotčince.
Na druhý den po návratu z nemocnice přijela do Bawjiase sestra Jana Pavla s otcem Paulem. Vážili k nám cestu, přestože počasí bylo deštivé a projet blátivé oblasti náročné. Protože jsou místní a vědí, co kolik stojí a do čeho se vyplatí investovat, poradili nám, ať neinvestujeme peníze do drahých soukromých škol, ale ať děti raději přihlásíme do státní školy, která je mnohem levnější. Její kvalita je v porovnání s drahou soukromou školou sice nižší, nicméně pro děti, které nikdy do pořádné školy nechodily, stále naprosto dostačující.
Nutno podotknout, že některé soukromé školy, do nichž jsme se vypravili, pro nás jako pro obrunis (bělochy) nachystaly speciální ceník s navýšenými taxami. Neostýchali se na dětem ze sirotčince vydělávat, když viděli, že jejich sponzory jsou běloši.
Na radu otce Paula jsem se tedy rozhodla, že peníze ze dvou benefičních koncertů pro dětský úsměv neutratím všechny za zaplacení ročního školného v soukromé škole, které by činilo pro 12 dětí skoro 60 000 Kč, ale pošlu děti do školy státní. Ty sice v Ghaně dosahují menší kvality, ale státní Presbyterian School v Bawjiase byla v naší situaci dobrou volbou. Nakonec jsem zaplatila cca 15 000 Kč za roční školní výdaje pro 14 dětí a zbytek peněz jsme použili na stavbu nové budovy sirotčince. Jak řekl otec Paul: „K čemu by dětem bylo studium ve výborné soukromé škole, když by jim na konci prosince vzali střechu nad hlavou a děti neměly kam jít…“ Velkou výhodou je skutečnost, že Presby School se nachází doslova pár kroků od našeho sirotčince. Děti tudíž mohou v klidu zajít do sirotčince na oběd a pak se zase vrátit do školy. V soukromých školách naopak děti jedí přímo tam za 1 GHC denně (cca 15 Kč), což je na tamní poměry vysoká částka, díky níž celková částka za školné dramaticky naroste.
Místo osobního setkání s ředitelem Presby School a dohodnutí podrobností mě ale jednoho nedělního dopoledne čekala další cesta do Akry, jak jinak než do nemocnice. Opět vysoké horečky, zimnice, bolesti celého těla, hučení v uších (ne, Niagárské vodopády to skutečně nebyly :-)). Krevní testy odhalily, že se malárie vrátila ve slabší podobě znovu a k ní se přidala silná anémie právě v důsledku prodělané malárie. Už jsem se bála, že budu muset posunout datum odletu domů na září, ale všecko nakonec dobře dopadlo a já jsem se z nemocnice stihla vrátit do sirotčince vyléčená z malárie dva dny předtím, než mi odlétalo letadlo do Vídně.
Konečně mezi dětmi
Moje první kroky mířily z nemocnice do sirotčince. Nikdy nezapomenu, jak mi děti běžely naproti a pak se hašteřily o moje infuzemi rozpíchané ruce. V pozdním odpoledni jsme ještě stihli udělat pár posledních fotografií…
Pevně věřím, že je brzo znovu uvidím. Neměla jsem ani dost síly na to, abych je v den odjezdu všechny objala, políbila a rozloučila se… Ráda bych si poslechla vyprávění Grace a Raheal o tom, jak se jim líbí v nové škole, ráda bych zase uspávala malinkou Leah, kreslila si s Agogem. Zase bych chtěla vidět Alibabu, Dereka, smíška Kelvina, pozorovat Zinabu, jak honí slepice, a dostat pusu od malého třeštidla Kwashieho… Snad.
RSS Feed