Elminu jsme nakonec s Monique viděly, nicméně málem se nám nepovedlo vystoupit z tro tra při příjezdu do vesničky. Deset Afričanů se snažilo dostat dovnitř tro tra a dvě bílé ženy zase chtěly ven. Jedna velká vřava, ale nakonec se nám povedlo prodrat ven a nadechnout se čerstvého vzduchu prosáklého rybinou a solí. Průvodce nás provedl všemi zákoutími pevnosti, dověděli jsme se, že kostel, který tady postavili Portugalci, je nejstarším katolickým kostelem v celé Ghaně. Pak nás průvodce na chvíli zavřel do dvou malých kobek, kde byli vězněni otroci. Aspoň na pár minut jsme si zkusili, jak se asi museli cítit Afričané, kteří čekali na odplutí svojí lodi i tři měsíce a mnozí z nich čekání v příšerných podmínkách nepřežili.
Pondělní ráno jsme začali jako vždy důkladným mytím dětiček. Tentokrát jsem se nechtěně umyla s nimi. Holt, přírodní kýblíková sprcha :)
Další výlet naším oblíbeným tro trem. Tentokrát s Vláďou do nedaleké Kasui sehnat ghanské SIM karty a mobilní telefony, ve kterých by fungovaly. Protože vyřizování šlo pomalu, zaplatili jsme telefony a šli zařídit další věci. Za hodinu jsme se pro mobily vrátili a dostali jsme dokonce i ranní noviny Daily Graphic, které jsme si tam při odchodu zapomněli. Z jedné internetové kavárny v Kasui jsem odesílala svůj první článek do Slováckého deníku. Málem jsem propadla panice, že se odeslání nepodaří, protože jsem všechno měla uložené na flashce, která s tamním počítačem moc nekamarádila. Ovšem v Africe jde zařídit hodně věcí, jen to chce trochu času. Tak jsem chvilku počkala, obsluha internetové kavárny mi pomohla najít v počítači všecko potřebné a odeslat emailem. A ještě zbyl čas na sledování klipu Waka Waka nazpívaného Shakirou pro světový šampionát ve fotbale. Ghana se umístila mezi osmičkou nejlepších, prohrála nakonec s Uruguaí, ale Ghaňané porážku myslím neberou nijak tragicky a Waka Waka tady zná snad každý.
Odpoledne jsme s dětmi strávili tříděním věcí, které přivezly z Británie dobrovolnice Andrea a Siobhan. Děcka byly naprosto nadšené balonky, různými hračičkami a oblečením, které Andrea hned začala podepisovat jmény dětí, abychom věděli, co čí je. Všichni se nakupili kolem jednoho stolu a hromady věcí, Kwashie, takové místní „crazy child“ a věčně usměvavé třeštidlo s obrovskýma očima pobíhal mezi námi, holky si zkoušely nové šaty, děcka si hrály s balonky, občas se ozvala rána, když některý z nich praskl, kluci pískali na píšťalky…
Na úterní odpoledne jsme děckám nachystali výtvarné aktivity. V sirotčinci mají skříňku plnou papírů, pastelek, barev, skládaček a různých vzdělávacích aktivit, ale nikdo s dobrovolníků je s dětmi asi moc často nedělá. Dobrovolnice Andrea z Velké Británie přivezla papírové šablony hradu a postaviček, dost práce pro každého, kdo se chtěl do kreslení zapojit. Největším překvapením pro mě byl malý Agogo, který normálně skoro nekomunikuje, jen pláče, když se mu něco nelíbí. Má epilepsii. Myslím, že víc tvůrčích aktivit by mu moc pomohlo, je při nich otevřenější a víc komunikuje.
Vlad, jak všichni v sirotčinci Vláďu oslovují, zorganizoval pro děti ve středu výlet k moři, na oblíbenou pláž zvanou Kokrobite. Poprvé viděly děti Atlantik s Vláďou před půl rokem o Vánocích. Do té doby nikdy neviděly takové množství nikde nekončící vody, jen vodu v kbelíku na vaření nebo koupání… Ovšem jejich nadšení nebylo o nic menší ani při druhé návštěvě pláže. Na devět hodin ráno bylo objednané tro tro. Překvapivě dorazilo už v sedm, jaký div J Ještě větší div byl, kolik se nás do tro tra naskládalo. Nestihla jsem nás spočítat do posledního človíčka, dalo se stěží hnout, ale odhaduju konečný stav na 17 dospělých a něco přes 20 dětí. Na výlet jsme se složili my dobrovolníci a děcka si celý den moc užily. Agogo opět překvapil, celý den se usmíval. Je to moc příjemný pocit vidět děti spokojené a usměvavé… Pak si člověk uvědomí, že všecky nervy a těžkosti za ten jejich úsměv stojí… Nejmladší děti ze sirotčince Ernestina a Zinabu si výlet k moři vychutnávaly plnými doušky a mezi skotačením ve vlnách usínaly na dece. Starší sestra Barbary Rahael se mě držela ve vodě jako klíště, utíkali jsme společně před vlnami, ty menší přeskakovali, starší děti stavěly hrady z písku, zkrátka jsme si užili spoustu srandy. Na řidiče tro tra, které jsme si na celý den najali, jsme čekali jen 90 minut, což je na africké úplně v pohodě :) Na zpáteční cestě většina dětí usnula a myslím, že se dokonce ani nikdo nepočural, což je úspěch.
Už se docela spolehlivě orientuju ve jménech všech dětí. Zjišťovala jsem teď podle údajů o zdravotním pojištění jejich celá jména a data narození, abych věděla, které z nich už by bylo záhodno poslat do školy. Napočítala jsem 15 dětí, které mají víc než šest roků a tudíž by pro ně bylo moc dobré co nejdřív začít chodit do školy. Nejsnáze zapamatovatelné jsou pro mě tvářičky sester Barbary a Rahael, jejichž rodiče zahynuli nedaleko hlavního města Accra při nehodě autobusu, který se zřítil do řeky. Právě Rahael je jedno z dětí, které už by mohlo do školy, je moc bystrá a její angličtina je také docela dobrá. Po víkendu s Vláďou plánujeme objet školy v okolí a vybrat tu nejvhodnější pro každé z dětí. Také bychom rádi navázali spolupráci s někým z místních, kdo by dělal nad sirotčincem dozor, byl schopný poradit, co je a co není do budoucna efektivní, hospodařil s financemi...
Delší dobu trvají problémy s místní organizací, která dodává do sirotčince dobrovolníky. Bohužel tak jako všude jinde ve světě i v Africe někteří lidé profitují z neštěstí druhých. Peníze od dobrovolníků se ztrácí kdoví kde. Hledáme proto jiné možnosti, jak dostat do sirotčince dobrovolníky a nepodporovat místní organizace, které hospodaří nepoctivě.
Kdyby se nám podařilo udělat větší propagaci webové stránce www.ghanaorphanage.org, bylo by po problému. Webovku založil sirotčinci založil Vláďa Víšek a je to nejlepší cesta, jak zajistit, že peníze, které dobrovolník zaplatí za ubytování a stravu, se opravdu dostanou do sirotčince a neskončí v neznámých nákladech některé z organizací distribuujících dobrovolníky.
Za 10 dní mého pobytu mám přes 500 fotek, nicméně zdejší internet je tak zoufale pomalý, že fotky asi zůstanou v mém počítači, aspoň prozatím. Příští týden se budu snažit je uložit odněkud, kde to půjde rychleji.
Pondělní ráno jsme začali jako vždy důkladným mytím dětiček. Tentokrát jsem se nechtěně umyla s nimi. Holt, přírodní kýblíková sprcha :)
Další výlet naším oblíbeným tro trem. Tentokrát s Vláďou do nedaleké Kasui sehnat ghanské SIM karty a mobilní telefony, ve kterých by fungovaly. Protože vyřizování šlo pomalu, zaplatili jsme telefony a šli zařídit další věci. Za hodinu jsme se pro mobily vrátili a dostali jsme dokonce i ranní noviny Daily Graphic, které jsme si tam při odchodu zapomněli. Z jedné internetové kavárny v Kasui jsem odesílala svůj první článek do Slováckého deníku. Málem jsem propadla panice, že se odeslání nepodaří, protože jsem všechno měla uložené na flashce, která s tamním počítačem moc nekamarádila. Ovšem v Africe jde zařídit hodně věcí, jen to chce trochu času. Tak jsem chvilku počkala, obsluha internetové kavárny mi pomohla najít v počítači všecko potřebné a odeslat emailem. A ještě zbyl čas na sledování klipu Waka Waka nazpívaného Shakirou pro světový šampionát ve fotbale. Ghana se umístila mezi osmičkou nejlepších, prohrála nakonec s Uruguaí, ale Ghaňané porážku myslím neberou nijak tragicky a Waka Waka tady zná snad každý.
Odpoledne jsme s dětmi strávili tříděním věcí, které přivezly z Británie dobrovolnice Andrea a Siobhan. Děcka byly naprosto nadšené balonky, různými hračičkami a oblečením, které Andrea hned začala podepisovat jmény dětí, abychom věděli, co čí je. Všichni se nakupili kolem jednoho stolu a hromady věcí, Kwashie, takové místní „crazy child“ a věčně usměvavé třeštidlo s obrovskýma očima pobíhal mezi námi, holky si zkoušely nové šaty, děcka si hrály s balonky, občas se ozvala rána, když některý z nich praskl, kluci pískali na píšťalky…
Na úterní odpoledne jsme děckám nachystali výtvarné aktivity. V sirotčinci mají skříňku plnou papírů, pastelek, barev, skládaček a různých vzdělávacích aktivit, ale nikdo s dobrovolníků je s dětmi asi moc často nedělá. Dobrovolnice Andrea z Velké Británie přivezla papírové šablony hradu a postaviček, dost práce pro každého, kdo se chtěl do kreslení zapojit. Největším překvapením pro mě byl malý Agogo, který normálně skoro nekomunikuje, jen pláče, když se mu něco nelíbí. Má epilepsii. Myslím, že víc tvůrčích aktivit by mu moc pomohlo, je při nich otevřenější a víc komunikuje.
Vlad, jak všichni v sirotčinci Vláďu oslovují, zorganizoval pro děti ve středu výlet k moři, na oblíbenou pláž zvanou Kokrobite. Poprvé viděly děti Atlantik s Vláďou před půl rokem o Vánocích. Do té doby nikdy neviděly takové množství nikde nekončící vody, jen vodu v kbelíku na vaření nebo koupání… Ovšem jejich nadšení nebylo o nic menší ani při druhé návštěvě pláže. Na devět hodin ráno bylo objednané tro tro. Překvapivě dorazilo už v sedm, jaký div J Ještě větší div byl, kolik se nás do tro tra naskládalo. Nestihla jsem nás spočítat do posledního človíčka, dalo se stěží hnout, ale odhaduju konečný stav na 17 dospělých a něco přes 20 dětí. Na výlet jsme se složili my dobrovolníci a děcka si celý den moc užily. Agogo opět překvapil, celý den se usmíval. Je to moc příjemný pocit vidět děti spokojené a usměvavé… Pak si člověk uvědomí, že všecky nervy a těžkosti za ten jejich úsměv stojí… Nejmladší děti ze sirotčince Ernestina a Zinabu si výlet k moři vychutnávaly plnými doušky a mezi skotačením ve vlnách usínaly na dece. Starší sestra Barbary Rahael se mě držela ve vodě jako klíště, utíkali jsme společně před vlnami, ty menší přeskakovali, starší děti stavěly hrady z písku, zkrátka jsme si užili spoustu srandy. Na řidiče tro tra, které jsme si na celý den najali, jsme čekali jen 90 minut, což je na africké úplně v pohodě :) Na zpáteční cestě většina dětí usnula a myslím, že se dokonce ani nikdo nepočural, což je úspěch.
Už se docela spolehlivě orientuju ve jménech všech dětí. Zjišťovala jsem teď podle údajů o zdravotním pojištění jejich celá jména a data narození, abych věděla, které z nich už by bylo záhodno poslat do školy. Napočítala jsem 15 dětí, které mají víc než šest roků a tudíž by pro ně bylo moc dobré co nejdřív začít chodit do školy. Nejsnáze zapamatovatelné jsou pro mě tvářičky sester Barbary a Rahael, jejichž rodiče zahynuli nedaleko hlavního města Accra při nehodě autobusu, který se zřítil do řeky. Právě Rahael je jedno z dětí, které už by mohlo do školy, je moc bystrá a její angličtina je také docela dobrá. Po víkendu s Vláďou plánujeme objet školy v okolí a vybrat tu nejvhodnější pro každé z dětí. Také bychom rádi navázali spolupráci s někým z místních, kdo by dělal nad sirotčincem dozor, byl schopný poradit, co je a co není do budoucna efektivní, hospodařil s financemi...
Delší dobu trvají problémy s místní organizací, která dodává do sirotčince dobrovolníky. Bohužel tak jako všude jinde ve světě i v Africe někteří lidé profitují z neštěstí druhých. Peníze od dobrovolníků se ztrácí kdoví kde. Hledáme proto jiné možnosti, jak dostat do sirotčince dobrovolníky a nepodporovat místní organizace, které hospodaří nepoctivě.
Kdyby se nám podařilo udělat větší propagaci webové stránce www.ghanaorphanage.org, bylo by po problému. Webovku založil sirotčinci založil Vláďa Víšek a je to nejlepší cesta, jak zajistit, že peníze, které dobrovolník zaplatí za ubytování a stravu, se opravdu dostanou do sirotčince a neskončí v neznámých nákladech některé z organizací distribuujících dobrovolníky.
Za 10 dní mého pobytu mám přes 500 fotek, nicméně zdejší internet je tak zoufale pomalý, že fotky asi zůstanou v mém počítači, aspoň prozatím. Příští týden se budu snažit je uložit odněkud, kde to půjde rychleji.
RSS Feed