Po delší době se naskytla možnost využít na místní poměry rychlého internetu v nedalekém městě, a tak si říkám, že je snad čas napsat něco víc o životě v sirotčinci a problémech, s nimiž se každodenně potýkáme.
Poměrně často "vedu diskuze" s pastorem Elishou, který je hlavou sirotčince. Souhlasil se zaplacením školného pro 15 dětí, které bych ráda poslala do školy za výtěžek z benefičních koncertů v Napajedlích a ve Zlíně, přestože finanční situace sirotčince je teď hodně tíživá. Ukázalo se, že pastor má dům, v němž nyní s dětmi žije, pouze v pronájmu. Pravý vlastník požaduje do konce prosince 2010 dům zpět a my zatím nemáme místo, kam by se děti mohly přestěhovat. Zhruba rok je rozestavěná nová budova sirotčince, ale stavba momentálně stagnuje kvůli nedostatku peněz. Potřebujeme urgentně sehnat minimálně 20 000 USD na dostavbu přízemí a v blízké budoucnosti dalších cca 20 000 USD na přístavbu prvního patra.
V současné době čítá sirotčinec 27 dětí, které spí ve dvou malých místnostech, v jedné kluci, v jedné holky, na postelích po třech. V předsíňce mají dřevěné police s oblečením, v němž je složité se vyznat, potřebovali bychom daleko víc místa. Děti nemají nic, co by se dalo nazvat záchodem, pouze díru v zemi nedaleko místa, kde spí. Menší děti proto čůrají, kudy chodí, a je těžké a možná i zbytečné jim teď vysvětlovat, že musí chodit na jedno místo. Všude po sirotčinci pobíhají slepice a kuřátka, děcka pobíhají mezi kuřinci a malá Zinabu mi pokaždé ukazuje prstíkem se slovy „look, look“ nové a nové „dárečky“ od slepic. Podle slov pastora potřebujeme povolení od vlastníka pozemku ke všem úpravám, proto i postavení výběhu pro slepice by prý byl problém.
Ještě před pár dny maminka malinké Ernestiny Hannah, která dělá v sirotčinci kuchařku, vařila na ohni. Pastor Elisha pořídil se souhlasem dobrovolnic z Anglie z jejich peněz plynový vařič, který Hannah velice usnadní vaření a ušetří peníze za dřevo na topení. Prádlo pereme přesně tak, jako za dávných časů naše babičky a prababičky, jen nemáme valchu, tak to jde trošku obtížněji. Před týdnem jsem uspořádala velkolepé praní cca 25 dětských osušek. Této činůstky se zúčastnili kromě mě ještě dobrovolníci Monique, Francesco a Vláďa, o zábavu bylo postaráno skoro celé dopoledne. Odpoledne bylo naštěstí slunečné, ručníky nám nezmokly a děti při večerní koupeli vypadaly, že voňavé ručníky oceňují. V sirotčinci by se dalo zlepšit hodně věcí, ale s velkou námahou a s pouze velice krátkodobým efektem. Celé zázemí je tam velice neutěšené a provizorní.
Z 27 dětí máme 15, které jsou starší než šest let, tudíž je chci poslat do školy. Zatím děti chodí do školy v sirotčinci, ale škole se výuka podobá jen hodně vzdáleně. Pan ředitel Jacob, starší pán, občas uprostřed výuky usne, učitelé neumí pořádně anglicky, učí se pod provizorním přístřeškem, kde mezi dětmi pobíhají slepice. Pokud chceme 15 dětí starších šest let poslat do pořádné školy, musíme jim zajistit vhodné zázemí na přípravu do školy, protože nyní nemají v sirotčinci naprosto žádnou možnost připravovat se do školy pravidelně.
Sice je to teď víc starostí na jednu kupu, ale myslím, že načasování je dobré. To, že máme fi13 nových dětí, které by měly jít v září do pořádné školy, jde ruku v ruce se stavbou nové budovy, aby měly děti kvalitní zázemí pro studium. Do doby, než budou bydlet v novém domě, plánujeme zřídit v domku dobrovolníků místnost, kde budou děcka psát s dobrovolníky úlohy a budou mít dostatek klidu pro přípravu do školy.
Co se týká výběru škol, je to tady nutno říci trošku oříšek, vážení. Přímo v Bawjiase jsme s pár dobrovolníky prošli tři školy. Jedna z nich nás naprosto nadchla svým zázemím, poslušnými dětmi, které rozuměly naší angličtině, kvalitou výuky. Nicméně „obruni price“, cena školného pro bělochy, kterou nám zřejmě vypočítali, už moc potěšující není. Ne všechny děti, které jsou ve školním věku, ale stojí zato poslat do dražší kvalitní školy. Některé z dětí nejsou studijní typy, proto jsme se je rozhodli s pastorem poslat do levnější a méně kvalitní školy. Už jsem se odnaučila předčasně se v Africe z čehokoliv radovat. Situace se školami ale myslím teď vypadá dobře. S pastorem se chystám zkusit s dražší školou vyjednat nějakou slevu pro sirotky. Roční školné za jedno dítě v méně kvalitní škole vychází na 100 GHC (cca 1500 Kč) a v kvalitní škole 22O GHC (cca 3200 Kč). Je to podstatně víc, než jsem tušila v době, kdy jsem pořádala benefiční koncerty (tehdy jsem počítala s částkou cca 600 Kč za rok), ale na roční školné od září 2010 pro všechny děti peníze stále máme. Následující rok bychom s Vláďou moc rádi přes webovky www.ghanaorphanage.org rozjeli „adopci na dálku“. Jednoduše zájemce-sponzor by si vybral dítě, kterému by platil roční školné. To je ale teď daleká budoucnost. Nevíme, co bude pozítří J
Po třech týdnech afrického pobytu se ani mně nevyhnuly nevysvětlitelné horečky a průjem neznámého původu. Sedmihodinovou cestu tro trem, kterou jsem absolvovala tento víkend zrovna v „nejlepším“ stádiu, jsem ale přežila ve zdraví, nuže vzhůru do dalšího boje.
Na dny následující plánujeme důkladně vydrhnout dvě místnosti v sirotčinci, kde spí děti. Raději nebudu detailně popisovat, co člověk vidí a cítí, když tam vstoupí, ale libá vůně to, moji milí, zrovna není. Kluci dobrovolníci snad opraví stoly, které jsou polorozpadlé. Taky asi koupíme dětem pyžámka, aby nespaly ve špinavém oblečení z předchozího dne. Sice je ráno i večer od hlavy k patě myjeme, ale čisté oblečení dostávají jen ráno.
Dnes je to přesně tři týdny od mého příjezdu a za tu dobu se samozřejmě stala spousta dalších věcí, které jsem ještě nezmínila, a hlavou mi proletělo milion myšlenek, které jsem ještě neutřídila. Pokračovat v psaní budu ale až zase někdy příště. Teď už rychle tro trem domů do Bawjiase. Kdo ví, jaký bude dnešní večer. Část včerejšího jsme prožili při svíčkách, protože celý den nešla elektřina. (Nyní píšu blog z hodinu vzdálené Kasui ze zázrakem nalezené internetové kavárny, která má vlastní generátor. Nejde tu totiž proud J). Večery jsou v Africe čarovné. Někdy zní z nedalekého kostela zpěv, jindy africká muzika odněkud ze sousedství. Pokaždé jsou ale na nebi hvězdy. A já mezi nimi pokaždé hledám Jižní kříž.
Poměrně často "vedu diskuze" s pastorem Elishou, který je hlavou sirotčince. Souhlasil se zaplacením školného pro 15 dětí, které bych ráda poslala do školy za výtěžek z benefičních koncertů v Napajedlích a ve Zlíně, přestože finanční situace sirotčince je teď hodně tíživá. Ukázalo se, že pastor má dům, v němž nyní s dětmi žije, pouze v pronájmu. Pravý vlastník požaduje do konce prosince 2010 dům zpět a my zatím nemáme místo, kam by se děti mohly přestěhovat. Zhruba rok je rozestavěná nová budova sirotčince, ale stavba momentálně stagnuje kvůli nedostatku peněz. Potřebujeme urgentně sehnat minimálně 20 000 USD na dostavbu přízemí a v blízké budoucnosti dalších cca 20 000 USD na přístavbu prvního patra.
V současné době čítá sirotčinec 27 dětí, které spí ve dvou malých místnostech, v jedné kluci, v jedné holky, na postelích po třech. V předsíňce mají dřevěné police s oblečením, v němž je složité se vyznat, potřebovali bychom daleko víc místa. Děti nemají nic, co by se dalo nazvat záchodem, pouze díru v zemi nedaleko místa, kde spí. Menší děti proto čůrají, kudy chodí, a je těžké a možná i zbytečné jim teď vysvětlovat, že musí chodit na jedno místo. Všude po sirotčinci pobíhají slepice a kuřátka, děcka pobíhají mezi kuřinci a malá Zinabu mi pokaždé ukazuje prstíkem se slovy „look, look“ nové a nové „dárečky“ od slepic. Podle slov pastora potřebujeme povolení od vlastníka pozemku ke všem úpravám, proto i postavení výběhu pro slepice by prý byl problém.
Ještě před pár dny maminka malinké Ernestiny Hannah, která dělá v sirotčinci kuchařku, vařila na ohni. Pastor Elisha pořídil se souhlasem dobrovolnic z Anglie z jejich peněz plynový vařič, který Hannah velice usnadní vaření a ušetří peníze za dřevo na topení. Prádlo pereme přesně tak, jako za dávných časů naše babičky a prababičky, jen nemáme valchu, tak to jde trošku obtížněji. Před týdnem jsem uspořádala velkolepé praní cca 25 dětských osušek. Této činůstky se zúčastnili kromě mě ještě dobrovolníci Monique, Francesco a Vláďa, o zábavu bylo postaráno skoro celé dopoledne. Odpoledne bylo naštěstí slunečné, ručníky nám nezmokly a děti při večerní koupeli vypadaly, že voňavé ručníky oceňují. V sirotčinci by se dalo zlepšit hodně věcí, ale s velkou námahou a s pouze velice krátkodobým efektem. Celé zázemí je tam velice neutěšené a provizorní.
Z 27 dětí máme 15, které jsou starší než šest let, tudíž je chci poslat do školy. Zatím děti chodí do školy v sirotčinci, ale škole se výuka podobá jen hodně vzdáleně. Pan ředitel Jacob, starší pán, občas uprostřed výuky usne, učitelé neumí pořádně anglicky, učí se pod provizorním přístřeškem, kde mezi dětmi pobíhají slepice. Pokud chceme 15 dětí starších šest let poslat do pořádné školy, musíme jim zajistit vhodné zázemí na přípravu do školy, protože nyní nemají v sirotčinci naprosto žádnou možnost připravovat se do školy pravidelně.
Sice je to teď víc starostí na jednu kupu, ale myslím, že načasování je dobré. To, že máme fi13 nových dětí, které by měly jít v září do pořádné školy, jde ruku v ruce se stavbou nové budovy, aby měly děti kvalitní zázemí pro studium. Do doby, než budou bydlet v novém domě, plánujeme zřídit v domku dobrovolníků místnost, kde budou děcka psát s dobrovolníky úlohy a budou mít dostatek klidu pro přípravu do školy.
Co se týká výběru škol, je to tady nutno říci trošku oříšek, vážení. Přímo v Bawjiase jsme s pár dobrovolníky prošli tři školy. Jedna z nich nás naprosto nadchla svým zázemím, poslušnými dětmi, které rozuměly naší angličtině, kvalitou výuky. Nicméně „obruni price“, cena školného pro bělochy, kterou nám zřejmě vypočítali, už moc potěšující není. Ne všechny děti, které jsou ve školním věku, ale stojí zato poslat do dražší kvalitní školy. Některé z dětí nejsou studijní typy, proto jsme se je rozhodli s pastorem poslat do levnější a méně kvalitní školy. Už jsem se odnaučila předčasně se v Africe z čehokoliv radovat. Situace se školami ale myslím teď vypadá dobře. S pastorem se chystám zkusit s dražší školou vyjednat nějakou slevu pro sirotky. Roční školné za jedno dítě v méně kvalitní škole vychází na 100 GHC (cca 1500 Kč) a v kvalitní škole 22O GHC (cca 3200 Kč). Je to podstatně víc, než jsem tušila v době, kdy jsem pořádala benefiční koncerty (tehdy jsem počítala s částkou cca 600 Kč za rok), ale na roční školné od září 2010 pro všechny děti peníze stále máme. Následující rok bychom s Vláďou moc rádi přes webovky www.ghanaorphanage.org rozjeli „adopci na dálku“. Jednoduše zájemce-sponzor by si vybral dítě, kterému by platil roční školné. To je ale teď daleká budoucnost. Nevíme, co bude pozítří J
Po třech týdnech afrického pobytu se ani mně nevyhnuly nevysvětlitelné horečky a průjem neznámého původu. Sedmihodinovou cestu tro trem, kterou jsem absolvovala tento víkend zrovna v „nejlepším“ stádiu, jsem ale přežila ve zdraví, nuže vzhůru do dalšího boje.
Na dny následující plánujeme důkladně vydrhnout dvě místnosti v sirotčinci, kde spí děti. Raději nebudu detailně popisovat, co člověk vidí a cítí, když tam vstoupí, ale libá vůně to, moji milí, zrovna není. Kluci dobrovolníci snad opraví stoly, které jsou polorozpadlé. Taky asi koupíme dětem pyžámka, aby nespaly ve špinavém oblečení z předchozího dne. Sice je ráno i večer od hlavy k patě myjeme, ale čisté oblečení dostávají jen ráno.
Dnes je to přesně tři týdny od mého příjezdu a za tu dobu se samozřejmě stala spousta dalších věcí, které jsem ještě nezmínila, a hlavou mi proletělo milion myšlenek, které jsem ještě neutřídila. Pokračovat v psaní budu ale až zase někdy příště. Teď už rychle tro trem domů do Bawjiase. Kdo ví, jaký bude dnešní večer. Část včerejšího jsme prožili při svíčkách, protože celý den nešla elektřina. (Nyní píšu blog z hodinu vzdálené Kasui ze zázrakem nalezené internetové kavárny, která má vlastní generátor. Nejde tu totiž proud J). Večery jsou v Africe čarovné. Někdy zní z nedalekého kostela zpěv, jindy africká muzika odněkud ze sousedství. Pokaždé jsou ale na nebi hvězdy. A já mezi nimi pokaždé hledám Jižní kříž.
RSS Feed