První dojmy - Ghana, pro dětský úsměv
Ghana, pro dětský úsměv
 
Ačkoliv tuze nerada, rozhodla jsem se v následujících sedmi týdnech prožitých v Ghaně odhodit svoje literární ambice. V Africe je sice na spoustu věcí času dost, ale já mám pocit, že na vyhrávání si s každým slovem a myšlenkou čas mít nebudu. Proto prosím o shovívavost při čtení následujících řádek, které se možná budou čas od času jevit poněkud nesouvisle a neuspořádaně. Bude to tím, že je kolem mě tolik nového, že nevím, kde začít a co popisovat jako první…

Začnu 7.7. I přes moje obavy, že se něco nemilého přihodí a nestihnu z Vídně letadlo, všechno dobře dopadlo a ve tři odpoledne tamního času (o hodinu víc než u nás) jsem přistála v egyptské Káhiře. Zpětně mám pocit, že jediný šok (spíš tísnivý pocit) přišel při přistání v Egyptě. Všude kolem samý písek, horko, na letišti ženy v burkách… Konečně jsem v Africe. Noční skoro šestihodinový let z Káhiry do Akry byl trochu únavný, ale letadlo bylo poloprázdné, takže se dalo zdřímnout. Na letišti mě vyzvedl pastor Elisha  ze sirotčince, párkrát nás během cesty zkontrolovaly ozbrojené hlídky a asi po dvou hodinách jízdy cestou necestou jsme šťastně dorazili na místo. Ovšem auto, kterým jsme jeli, ihned po příjezdu vypovědělo další službu. Uf. Zase se na mě jednou usmálo štěstíčko.

A první noc v Africe? Na verandě pod africkým nebem (a moskytiérou). Dům pro dobrovolníky  byl totiž plný a budit je uprostřed noci bylo nezdvořilé. Usínám za zpěvu nesoucího se z nedalekého kostela (každou středu a pátek večer se místní v kostele modlí) a do následujícího rána mě probouzí křik ze sousedního domku.

8.7.
Kolem půl sedmé se vydáváme s Vláďou do sirotčince přivítat se s dětmi a pomoct s ranní hygienou. Děti jsou naprosto úúúúúúúúžasné! Prostě mi chybí slova, abych co nejvýstižněji vyjádřila, jak moc mě okouzlily. Jsou tak jiné než evropské děti. Pokaždé, když přijdou dobrovolníci, děti jsou rády, stojí o naši pozornost, pohlazení, něhu. Po pár minutách si mě našla malinká Zinabu, vzala si mou dlaň do svojí malinké baculaté ručičky a hladila si jí svoje tvářičky. Když jsem se rozhlédla kolem a uvědomila si, co znamená to její gesto, vhrkly mi do očí slzy. Po snídani mají děti v sirotčinci výuku, takže dobrovolníci většinou vyřizují organizační věci kolem sirotčince nebo odpočívají. Kolem třetí hodiny dětem končí výuka, tak jsme je vzali tentokrát na hřiště. Mezitím stihlo trochu sprchnout, což ale dětem nijak nekazilo radost ze hry. K dnešními dni je jich v sirotčinci 29 a hodně z nich je teď nemocných. Dobrovolníků je 19, část je s dětmi a část chodí farmařit. Je to ale prý raritní stav. Normálně jich bývá kolem deseti. Před večeří opět mytí dětiček a kolem osmé hupky dupky do postelí. Děti spí ve dvou místnostech, v jedné kluci, v druhé holky, na postelích po třech. Při mytí dětí mě hodně překvapila asi desetiletá Amanda, jednak svojí dobrou angličtinou, jednak zodpovědností, citlivostí. Pomáhala s mytím menších dětí a nakonec chtěla utírat moje mokré ruce a nohy. Takový něžný výraz v malé tvářičce jsem snad ještě neviděla…

9.7.
Ráno v sirotčinci zjišťuju, kdo má jakou nemoc. Nejmenší miminko, roční holčička Leah má  malárii, stejně tak Barbara, která by měla od září nastoupit do školy. Je v sirotčinci se svojí sestrou Rahael a ty dvě jsou zkrátka nepopsatelně zajímavé. Fascinuje mě, jak moc jsou si blízké a se vším si automaticky pomáhají, o všechno se dělí. Dopoledne jsem pak poprvé prala v lavoru (poprvé v Africe, doma to zvládám občas taky) a Rahael s Barbarou mi ochotně pomáhaly věšet prádlo a navigovaly, co jak dělat. Před polednem jsme se s Vláďou vydali do nedalekého města jménem Kasua, kde jsme si chtěli zařídit ghanské SIM karty pro levnější volání. Měli jsme ale smůlu, nebylo podělí. Každopádně jsem absolvovala první jízdu rozšířeným dopravním prostředkem zvaným tro tro. Je to cca šestnáctimístná oprýskaná rozhrkaná dodávka a svézt se v ní s místními po silnicích místy protkanými výmoly je super zážitek.


Lidé, kteří nás v Bawjiase i jinde, kde nejsou na bělochy zvyklí, potkávají, na nás povolávají, „obruni, how are you?“ (Bělochu, jak se máš?)  Většinou se usmívají, někteří se dokonce chtějí fotit a děti plácnout si s námi.

Fotky dětí ze sirotčince doufám dám na web příští týden. Chtěla jsem první dny prožít bez foťáku.

10. 7.
Většina dobrovolníků se vydala v pátek ráno na výlet na Cape Coast, já spolu s dalšími dvěma dobrovolnicemi se rozhodujeme odjet v sobotu ráno. S přestupem se tro trem dostáváme na Cape Coast, kde navštívíme Kakum National Park a dvě hodiny se procházíme po provazových můstcích uprostřed džungle. Nádherná příroda, zvuky z pralesa… J


11.7.
V neděli ráno se vypravujeme na Cape Coast Castle, pevnost, sloužící jako překladiště otroků. 2, 3 měsíce tam žili natěsnaní v malých podzemních kobkách, aby pak odpluli do západní Indie, Jamajky a dalších zemí, kde byly cukrové plantáže. Je šílené horko, odhaduju tak 37 stupňů.

Za chviličku se s kamarádkou Monique vypravíme tro trem do pevnosti Elmina asi 45 minut jízdy z Cape Coast. Pevnost je z roku 1482 nejstarší na pobřeží Ghany…

Už se moc těším zpět do sirotčince na děti. Příští týden plánujeme jeden den vzít je k moři. Čtyři dobrovolnice z Anglie je budou učit angličtinu, zkrátka hodně plánů před námi. Uvidíme, jak se nám je povede plnit.



Leave a Reply.